Howg! … Ale ne, ještě jsme nedomluvili.
Naopak, chceme Vám říct (skoro) všechno, co jsme zažili na Boru v létě 21.
Již podruhé jsme se vydali mezi kopce do Českého Dubu a tentokrát se pro nás prostředí změnilo v indiánskou prérii, na kterou se pokoušely dostat cizí kmeny a odcizit tak půdu domorodému obyvatelstvu. To si samozřejmě nechtělo nechat nic líbit, ale rozhodně se nechtělo o své území podělit bojem, ale naopak. Nabídlo cizineckým kmenům, aby ukázaly, že mohou zůstat a získat tak společné území pro všechny. Devět kmenů se tak snažilo dokázat tomu domorodému, že jsou opravdu hodni stát se jejich sousedy.
V první řadě všechny kmeny pracovaly na společném totemu, který měnil svou podobu podle toho, kterému kmenu se zrovna vedlo nejvíce. Kmeny si také musely vytvořit vlastní oblečení, které by je odlišilo od ostatních. Všichni tak získali nádhernou památku v podobě vlastnoručně batikovaného trička s motivem svého kmene. Správný indián má také čelenku, to je jednou jasná věc. Tu u nás měli úplně všichni, a ne ledajakou, ale takovou, na kterou se dala sbírat peříčka, takže každý hned poznal, jak se nejen danému kmenu, ale i jednotlivci v něm, daří. Bílé pírko za úklid chtěl skoro každý a černé za speciální disciplíny také.
Během dvou týdnů jsme samozřejmě hráli spoustu her, užívali si kamarádů a také zabojovali v pravých BOROdisciplínách – Borovrch byl delší a snad ještě prudší než loni, Borobraňák dal zabrat, ale někteří jej zvládli v rekordním čase a Borolympiáda byla opět nabušená spoustou soutěží a her. Nechybělo ani kasino, které se dá už považovat za tradiční Borohru, protože ji milují všichni, bez ohledu na věk, od nejmenších dětí po nejstarší dospěláky, což se dá říct i o diskotékách, které letos proběhly dvě. Svou dvojitou premiéru si odbyla také stezka odvahy. První z nich si užili nic netušící nejstarší oddíly, kteří si spolu s dospěláky zazpívaly u ohně a postupně chodily spát, ačkoliv ne takovou cestou, na kterou byli běžně zvyklí. Kdo to zvládl, mohl se pyšnit černým pírkem. Druhá, delší, pak čekala na kompletně celý tábor.
Pro vytvoření jednoho kmene ze všech, co jsme na prérii měli a jako důkaz, že kmeny si opravdu zaslouží na společném území zůstat, protože loajalitu domorodého kmene si vysloužily, bylo nutné splnit, kromě všech dílčích úkolů, také ten poslední a nejhlavnější – přinést vodu z posvátné studny a zalít jí společně vytvořený totem. Nebudeme lhát, počasí nám toho dne dalo pěkně zabrat, ale všichni to zvládli krásně. Každý člen kmene donesl ve speciálním kelímku trochu vody z posvátné studny a společnými silami (jako jeden) zalili totem, a tak se stali všichni součástí jednoho velkého kmene. Celé úžasné atmosféře napomáhala naše tři teepee, která sloužila jako místo k odpočinku, i úkryt před deštěm, a hlavně jako perfektní místo k nočnímu spánku.
Dva týdny utekly jako voda a my zase balili domů, bohatší o zážitky i nová přátelství a hlavně, už při odjezdu jsme počítali dny, kdy odstartujeme další ročník.
